Pomáháme smíchuplně

Na jednu stranu je tolik organizací, které mají napřaženou ruku s "dávejte", na druhou stranu, i člověk, který nevydělává moc peněz, dokáže někde trochu ušetřit. Pokud chce. Když pak má tu trošku a dobrou vůli, vybírá, komu by udělal radost. A někdy nedá dárek nejbližším, ale někomu cizímu. A někdy dárek sám dostane.

Ani nevím, kde jsem poprvé potkala zdravotního klauna. Myslím, že je to už delší dobu a že to bylo ještě dlouho předtím, než jsem si od nich koupila knížku Malé zázraky. Dojemné příběhy veselých klaunů. Přináší smích a radost do míst, která jsou smutná a depresivní. Nikdo nechce být v nemocnici. Ani dospělý. Natož dítě. A někdy i bez rodičů. Přijít a rozesmát. A občas se stane zázrak a smích skutečně léčí. A i když ne - copak je něco víc než radost, smích, legrace,... ?

Tento týden dostali někteří dárci dárek od zdravotních klaunů. Setkání s klauny a představení v divadle. Od začátku do konce jsem se smála. Udělat si legraci sám ze sebe. Výkon v představení byl klaunovský i akrobatický. Rozesmál, pobavil, a občas člověk i držel palce a díval se s údivem. Co všechno se dá naučit. Jak předat kousek sebe druhým.

Kladla jsem si otázku, jestli je nutné, abychom my dárci dostávali také takové dárky. Většinou člověku stačí ten pocit radosti z dárcovství. Ale být také nečekaně obdarován?

A pak jsem dospěla k názoru, že každý člověk si zaslouží radost i dárky. A proč tedy nepřijmout s radostí to, co dostáváme. Zapomněla jsem na všechny starosti a užívala si toho, že jsem jednou také VIP klient.

Vyfotila jsem se s klauny a potěšilo mě, že vypadám přece jen trochu lépe než oni. A proč se také nezasmát sám sobě, když jsem na fotce, stejně jako klaunice, zapomněla zatáhnout břicho? Jenže já to nedávám najevo s takovým halasem a veselím…

A tak jsem přijala červený nos z molitanu, nasadila úsměv a druhý den do práce si vzala křiklavě růžové ponožky :-)