Dotek zimy

I když člověk chodí stále stejnou cestou, stále objevuje něco nového - pokud se pozorně dívá kolem sebe. Někdy ale je potřeba sejít z té cesty a začít se na věci dívat z jiného úhlu pohledu. Třeba z opačné strany.

A tak když trochu namrzlo využila jsem toho, že jsem se k rybníku podívala z druhé strany, než obvykle chodím. Našla jsem vyšlapanou cestičku od zvěře a trochu jsem měla strach, abych nepotkala divoké prase. I stromy navazovaly pocit zapomenuté krajiny. Byly porostlé lišejníky.

Tato bříza je zlomená už dlouho. Není to po vichru a bouřce minulého týdne. Ať teď jsem si ji mohla prohlédnout a vyfotit zblízka. Nevím, jestli ji rozštípl blesk, nebyla tak vysoká, a mohl by si vybrat jiné vyšší stromy v okolí. Uvidíme, jestli si lidé vezmou zbytek břízy na podpal.

Anebo možná dopadne jako tento zbytek stromu. Porostlý mechem, pomalu se rozkládající a určitě pohádkový takto okrásněný bílou námrazou.

A konečně slibovaný pohled na rybník z té druhé strany. Oproti hrázi s vrostlými duby jsou zde různé, neuspořádané stromy... A na jaře hnízdí kačeny.

Člověk se jim nediví. Je tu klid. A spoustu místa ke schovávání. V popředí je ještě rákosí zakrývané stínem stromů, ale postupně prozářené sluncem.

A tahle fotografie je už opět z druhé strany - té od hráze. A ta další i z jiného rybníka. Ale těžko poznat rozdíl .-)

I když chladno, člověk by pomalu zapomněl na návrat domů. A odměnou jsou mu siluety stromů v zapadajícím slunci. Všimli jste si, že barva slunce je v zimě úplně jiná než v horkém létě?

Loučím se, a za měsíc to možná budou už jarní fotografie .-)