Litoměřice - příjemní lidé

Litoměřice toho mají hodně, co nabídnout. Nádherná architektura, malebná zákoutí, kostely, muzea, odpočinkové parky, spousta dobrých restaurací a cukráren,... ale to, na co budeme nejvíc vzpomínat, jsou příjemní lidé.

Vymyslet dovolenou pro teenegera není jednoduché. Příroda ji nebere, zámky nezajímají a nejlepší by bylo moře s all inclusive. A Čechy? Nuda, mami. Nevěděla jsem. Nakonec jsem rozhodla, máš už dlouho slíbený Terezín, měla bys to vidět… zkusíme Litoměřice. Měla jsem město spojené s výstavou Zahrady Čech.  

Navštívily jsme hrad. Vchod do hradu je z druhé strany a přes kulturní centrum. Na hradě je expozice vína. V kapli se prý modlil i Karel IV.

(Jen ta auta na náměstí kazila dojem, lepší by byly kočáry :-)

Navštívily jsme muzeum papíru. A samozřejmě jsme si vyrobily i ten papír. (Na fotografii městské hradby s baštou, muzeum by bylo na fotce dál vpravo. Nějak nevyfoceno.)

Další den následovalo Vlastivědné muzeum s výstavou sošek Panny Marie. V muzeu je expozice věnovaná historii Litoměřic, ale není to nijak rozsáhlé a popisků nebylo tolik. Úsměvné je, že muzeum je v budově bývalé radnice. A když budova začala chátrat, nebyly peníze na opravu, tak se radní prostě přesunuli jinak… Dnes jsou ale všechny domy na náměstí, včetně tohoto muzea s věžičkou, krásně opravené.

Z muzea jsme šly s průvodcem do Máchovy světničky. 

(Věž je u katedrály svatého Štěpána, ještě tu o tom místě bude napsáno).

A vyrazily jsme odpoledne do parku Václava Havla. Tam následovalo velké focení. Obě jsme hledaly ty správné úhly pohledu, abychom zachytily krásu, klid a pohodu. 

Když jsme se dost pokochaly, vzaly jsme to cestou dolů po schodech a naopak zas nahoru a "vyšplhaly" jsme se na Dómský pahorek. Na Dómském náměstí je přístupná věž u katedrály svatého Štěpána, kdo má zájem podívat se z vížky (nebo z výšky). Na Dómském náměstí je toho mnoho významného, včetně litoměřického biskupství. My přišly navečer, takže bez turistů, stromy, zeleň, stavby, které vyprávějí, až na mě dýchla jakási posvátnost místa.

(Litoměřické biskupství)

A jak se odměnit za celý den? Přece návštěvou cukrárny, Káva s párou. Neuvěřitelně příjemná obsluha. 

(Cukrárna je ta žlutá budova bývalého nádraží - přestavěná. A hned vedle kaple sv. Jana Křtitele.)

(U cukrárny jsou zmenšeniny snad všech významných budov v Litoměřicích.)

Další den bylo od rána zataženo. Jakoby počasí vědělo, kam se chystáme. Terezín. Jely jsme autobusem tam i zpět. A nebudu ani moc psát, protože by to člověk měl zažít. Jednou v životě. To stačí. Všude spousta turistů, ale i tak je to místo utrpení a bolesti. Smutné. Hodně smutné. (Nemám na to sem dávat ten klasický obrázek kříže s hroby, nic nepopírám, jen životy člověk nevrátí, vzpomínat bude stále, jde o pietu místa... dávám prostě úplně jiné fotky).

Navštívily jsme na druhém konci Terezína expozici o vzniku Terezínské pevnosti. To ještě měla sloužit k obraně. Obdivuji Marii Terezii. Povídání o ní, o jejím synovi, o pevnosti, která byla vystavěna během 10 let (je to vůbec možné), o obranném systému (fakt dokonalé). Šly jsme i do podzemních chodeb se svíčkou v ruce. Raději nemyslet na to, že by světlo zhaslo nebo tu byl zatoulaný granát… nebo se nám ztratil průvodce. Z té spleti chodeb by se člověk sám nevymotal.  

Zajímavé, ale té temtoty bylo dost. Co takhle jiskřivé sklo? V Litoměřicích je Muzeum Křišťálového doteku. Některé osobnosti daly svou ruku k vytvoření její kopie ze skla. Dotýkat se Karla Gotta, Jaromíra Jágra, Arnošta Lustiga, Ringo Star, Anastacia, Václava Havla… (mohla bych pokračovat hodně dlouho). Myslím, že každý si v této záplavě křišťálových rukou vybere toho svého oblíbence, u kterého pocítí wow, tak tohle je jeho ruka s čárami života, s prohlubněmi, s mozoly… Krásné, co vše se dá vyrobit ze skla. A poděkování „majitelům“, že nás provedli, neošidili o žádný příběh, i když jsme přišli už pozdě a byli jsme vlastně jen dvě. Tímto jim dělám reklamu, navštivte muzeum Křišťálového doteku a obdivujte práci jejich syna (pro jistotu se ale dopředu objednejte). (A můžete hádat čí ruku se mi podařilo trošku vyfotit, ono zkuste si fotit sklo). 

Je libo wafli? Skutečně za hodně peněz, ale přesně podle chuti? A hlavně udělaná skvělou servírkou, které nevadilo, když jsme těsně před přípravou změnily ingredience. Naopak s úsměvem pochopila, že chutě se mění.

A co takhle ještě jednu cukrárnu? Dělají výborné zákusky a dorty na zakázku. 

 (Jestli se nemýlím, tak je to cukrárna L.Hlaváčová, prostě kousek od kruháku a od nádraží, od této stavby, což se přiznám, že nevím, co je.)

A tím vlastně mé povídání končím. Nebyly jsme v Severočeské galerii výtvarného umění, v kostelech, v klášterních vinných sklepích, nebyly jsme ani na rozhledně na Mostné hoře, na Radobýlu… Je ještě tolik míst.

Ale zažily jsme dovolenou, která nás bavila, něco jsme se dozvěděly, něco jsme zažily, něco si vychutnaly… a hlavně i dcera zjistila: V České republice je krásně!