Barbara Woodová-Hippokratova přísaha

Na recenzi k této knížce jsem narazila u Evky a tak mě zaujala, že jsem si ji chtěla také přečíst. Při bloumání mezi regály knihovny jsem ji nenašla, ale ochotná paní knihovnice mi ji přinesla ze skladu. 

Začala jsem ji číst ještě na nádraží, když mi ujel vlak, a pak jsem ji dalších pět dní téměř neodložila, než jsem ji celou přečetla. Netušila jsem, že těch 450 stran tak uteče. Ale oproti jiným knížkám, neměla jsem pocit, že bych chtěla, aby pokračovala, neměla jsem touhu ji číst znova... Se třemi hrdinkami jsem prožila jejich 18 let života, od počátků studia na vysoké škole, po období jejich zralosti. 

Většinou nepíši, jak kniha dopadla, tady jsem udělala výjimku.

Ruth, Mickey, Sondra - tři ženy, které si zvolily nelehké povolání doktorky. Povolání, protože jen popis těch nekončících služeb a obětování žen, mě udivovalo a říkala jsem si, jak mají doktoři léčit, když jsou tak vyčerpaní a těch pacientů je tolik. Je to skutečně bravurně napsané.

Ruth chce "vyhrát závod" a získat od svého otce uznání - žene se k prvenství ve škole, k mateřství, k soukromé praxi, má manžela, pět dětí, přibírá si stále novou práci... nedojde ke zhroucení, ke kterému má blízko, ale pochopení, že jí nejvíc záleží na manželovi a dětech.

Mickey má ošklivé znaménko na tváří a proto se vyhýbá lidem. Když se ho podaří chirurgovi odstranit, změní se v odhodlanou ženu, která se vzdává i lásky, jen aby se stala plastickým chirurgem. Nezažije pocit mateřství, ale objeví, že svými znalostmi a svým talentem může navracet lidi do života a dávat jim novou naději. Nejen napravovat nosy, ale troufnout si i na velká zranění fyzická (z nehod nebo od narození) a dát tak lidem novou chuť do života.

Sondra je adoptovaná a cítí, že má co vracet svým biologickým rodičům. Odlétá do Afriky a svůj domov i manžela nachází v Keni. I když jí zpočátku dělá problém sžít se s podmínkami v polní nemocnici, které se tak liší od nemocnice v Americe, naučí se improvizovat a získá si i respekt domorodců. Přijde o manžela, má pochroumané ruce, ale Mickey jí je dokáže uzdravit. A ona zas žije pro svého syna i pro Afriku.

Spisovatelka je skutečná mistryně. Člověk nepochybuje, že popisy operací a lékařské termíny jsou přesné, přitom jsem neměla okamžik, kdy už bych si řekla, že mě nudí a přeskakovala je. Hezky jsem si všechno přečetla a snažila se i pochopit. A než bych knihu kvůli tomu odložila, příběh pokračoval dále.

I když jsem si na deskách přečetla, o čem příběh bude, neměla jsem pocit, že jsem přišla o "překvapení". Přitom mi přišlo vše tak jasné, že to tak "muselo" skončit a tak dopadnout. Neměla jsem pocit, ne, tak to být nemělo. Všechno jsem autorce věřila, že jako žena se podívala do srdcí žen a popsala jejich touhu "pomáhat lidem" i to, co vše museli pro svůj cíl obětovat.