Leden

Tolik věcí se mi přihodilo za posledních 14 dní. A skoro u všech jsem byla tak rozladěná a plná emocí, že bych hned psala článek na blog. Ale pak jsem vychladla, uvědomila si, že se jedná o hodně osobní věci, a zveřejňovat by je, by ničemu nepomohlo.
Ono i na ty trapasy se časem zapomene. A neúspěchy možná jsou dobré k tomu, že vám je nikdo nezávidí, někteří i politují, ale jinak není o co stát. Většinou si je způsobíme sami, i když hledáme vinu někde jinde. Fackovacího panáka. Nebo rozbít pár talířů (hlavně ne ty po babičcce).

Bylo pár věcí, které nebyly příjemné, a o některých se teprve rozhoduje. Podpora přátel je pro mě ta nejdůležitější. I když mě napadla myšlenka "tys mě do toho namočila". (Jak snadno by se vina hodila na druhé.) Ale věci jsou prostě tak, jak jsou. A člověk nezmění, co už jednou rozehrál. Teď jen dohrát se ctí...

Jsou i hezké chvíle. Objevila jsem náhodou videa z dovolené 2012. Bylo to v době, kdy se mi rozbil foťák, fotit nešlo, ale kamera na foťáku fungovala. A tak jsem natáčela. Musela jsem se usmívat při takovém návratu do minulosti. Vidět rozpustilé a zároveň rozumné dítě, moje rodiče, kteří se mu věnovali... Tyhle chvíle se ničím nahradit nedají. To, co si navzájem dáváme.

Proto mám ráda fotografie, připomínku chvílí, kdy člověku bylo dobře. Kdy zdolal ten vrchol. Kdy byl s těmi, které má rád. Mám ráda to povídání nad fotografiemi. Víš, tahle babička, ty si ji nepamatuješ, ale já když jsem byla malá... Vzpomínky.
A ještě jedna věc pomáhá na smutky. (A to mi možná dáte za pravdu.) Tvoření. Měla jsem schované kousíčky statice a nasyslené skořápky. Použila jsem tavnou pistoli, polystyrenový věnec a na výsledek se můžete podívat.
To špatné zapomínat a to krásné si připomínat. Vždyť život je tak krátký.
Hezký únor vám všem.