Když je člověk ve srabu, musí brát věci s humorem. Vím, že je těžké najít doktora, vím, že je extrémně těžké najít psychiatra. Ale že to bude až tak těžké, to jsem si nemyslela :-)
Mám zkušenosti s hledáním zubaře a pediatra. Když šel dětský doktor v našem místě bydliště (ano, takový přepych jsme měli) do důchodu, obvolávala jsem široké okolí (včetně zdravotní pojišťovny). Nikde místo neměli, a bylo mi i řečeno, počkejte pár let, třeba se situace zlepší. Naštěstí jsme našli. I toho zubaře.
Vzpomínám na dobu, kdy jsme měli pohotovost v okresním městě - a to dokonce i dětskou. Ano, skutečně to tak bylo. Nedávno jsem sháněla pohotovost ve večerních hodinách ve středočeském a plzeňském kraji. Našla jsem telefonní číslo na jedinou pohotovost v Plzni. Naštěstí poradili. Možná by ještě byla pohotovost v Motole... Ale fakt bída.
A teď mám dlouhodobě nemocnou psychiatričku. Tak jsem si naivně myslela, že seženu někoho jiného. Všude plno. Nebo za peníze (nemalé).
Když jsem měla záchvat v době covidu, musela jsem si poradit sama, doktorka ani léčebna nepřijímala. Pak mi bylo řečeno, že jsem si měla navýšit léky... Jo, dobrý, akorát kdo mi je teda předepíše? :-)
Kdybych věděla, že si tak zavařím v profesním, osobním životě, a i ve vlastním sebehodnocení - tak si to bláznění pořádně rozmyslím :-) To mi věřte.
Pomohla mi paní z Fokusu - centrum duševního zdraví. Poskytují služby svým klientům, psycholog, psychiatr, sociální služby... Tedy opět bych pod ně nespadala, protože v našem městě pobočku nemají, ale alespoň jsem si popovídala a ukázala mi další možnosti.
V Praze je Centrum krizové intervence Bohnice, ne jako léčebna, ale krátkodobá pomoc. Je pro mě dobré to vědět. Že kdybych byla v epizodě nemoci, a u mě trvá 1-3 dny jednou za několik let, mám kam se obrátit.
Ale opravdu mi přijde ta situace zoufalá. Že lidé, kteří potřebují akutní pomoc, hledají a jsou odmítaní - pak se společnost diví, že něco udělají sobě nebo druhým... Nevím, můj názor.
Leni, tedy uff! Často slyším, že primární péče ledaskde není, ale když čtu tvůj konkrétní příběh... To je fakt děs. Lékařské fakulty chrlí doktory, úředníci mají všechna data a tohle je výsledek. Ach jo!
OdpovědětVymazatOpatruj se, dávej na sebe pozor! Moc ti přeji hezké dny, Helena
Helenko, některé věci nechápu. Třeba proč se tolik platí u zubařů (když si pojišťovně jednu mojí prohlídku naúčtují dvakrát). Že jsem dceři ve 4 letech nenašla státní školku... Nevím. Třeba nejsem dost asertivní, nemám známý, nevím :-) Děkuji a také hezké dny
VymazatLeni,psychiatr se nesežene u nás široko daleko,.Sháněli jsme pro známou,která se začala chovat divně.Nakonec jsem přemluvila svého neurologa,zda by se na ni nepodíval a po vyšetření mozku stanovil diagnozu Alzheimer.Centra duševní pomoci nefungují i na ty jsem se obrátila,protože teď nevím co s ní.Sehnat nějakého specialistu je naprosto nemožné.Možná,že by ti ty léky mohli předepsat i na obvodě.Z toho důvodu,že nejsou psychiatři,tak některé léky na psychiku mohou předepisovat.Aspoň mi to říkala dcery tchýně,která se s psych.problémy potýká.Měj se pokud možno dobře
OdpovědětVymazatLenko, je správné, žes to napsala, to není ojedinělý případ.Pomalu a jistě nás, obyčejné lidi, různými způsoby obírají o dříve jisté ,,vymoženosti,, - u nás byla nemocnice, kam jezdily i ženy z Prahy rodit - a dnes to pomalu bude dům prázdný a strašidelný. Jezdili k nám doktoři za pacienty, různí, nyní si je musíme hledat. To je logika nějakého úředníka, který má vše pod nosem a má na to! S dítetem, kterému se něco dostalo do oka, musíš na Bulovku, kde se čeká a pod. - ale kdybys neměla auto, tak pojedeš busem. A v pohraničí to mají ještě složitější. Jiřina z N.
OdpovědětVymazat